Komáří vížka - okruh pro odvážné, tam a zpátky pro srabíky

Tuhle trasu jsem si našla v době, kdy si můj muž udělal kýlu ještě v mém šestinedělí. Celou dobu se mu posmívám, že neunesl, jak se netočí pozornost kolem něj a potřeboval taky “něco svýho”. Ale o tom tenhle post není. V týhle době jsem totiž pociťovala silné touhy někam vyjet. Někam do hor, kde budu v přírodě, dám si trochu do těla a pak budu sedět někde v trávě s výhledem na hory a západ slunce bude prohřívat moje zbídačený nohy, protože tu trasu samozřejmě přepálim. Po tom dlouhým těhotenství na neschopence jsem to fakt potřebovala a těšila se, až přijde aspoň v tomhle smyslu trochu svoboda.

No a bum, asi nikdy nezapomenu, kdy během přespávačky u mých rodičů vyšel ze sprchy a já na konci šestinedělí ve svém dětském pokojíčku dostala studenou sprchu ve formě “já mám asi kýlu”. Takže se místo dovolené v horách čekalo na operaci a protože to nebylo nic život ohrožujícího, čekalo se dlouho. Já už ale vážně potřebovala ukojit tu touhu po horách, tak jsem vyrazila sama alespoň do Krušných hor. Beztak jsem všechno musela dělat sama, protože jsem porodila moc těžký dítě a manžel si z něj udělal kýlu (to je můj druhý vtípek na toto téma), tak proč ne jet na výlet jako správná emancipovaná žena.

Sbalila jsem tedy kočár, tříměsíční mimino a psa a jelo se. Upřímně si vůbec nepamatuju, jak dítě zvládlo cestu. Tenkrát to ještě nebyla žádná velká hitparáda a když nespal, vydržel v autě bez pláče tak 10 minut. Mateřská pamět je ale velmi milosrdná a většinu těchto zážitků vytěsní. Proto od tchyně neslyšíte nic jinýho, než je její děti spaly od narození samostatně v postýlce jen se jejich hlava dotkla polštáře, spaly celou noc, vůbec nebylo znát, že jim rostou zuby a samozřejmě měly v půl roce první brigádu a doma pomáhaly s nádobím a dalšími domácími pracemi. Ale jinak bychom my ženy měly jen jedno dítě, takže to je asi celkem funkční schéma.

Z parkoviště vede asfaltová cesta. V místě, kde míjíte takový roztomilý domeček, se napojuje Via Czechia severní hřebenovka E3. To je takový první hint, proč jsem tento post nazvala “okruh pro odvážné”, tudy se totiž budete vracet, pokud jste odvážní. Cesta vede převážně lesem, zhruba po 2 km si můžete vyšlápnout na Sedmihůrskou vyhlídku. Já tam nebyla, protože mi spalo dítě a nahoře byli lidi se psem, takže se podívejte na google, jestli vám to za to stojí. Dál, asi 3,5 km od startu, je přístřešek Pod sedmi štíty. Ideální místo na svačinu nebo rovnou oběd.

Buď můžete jít dál po týhle asfaltce 23 - Krušnohorská až tam, kam vás nohy zavedou a pak se vrátit stejnou cestou zpátky. Je to nenáročný, téměř žádný převýšení, prostě pohodová procházka, kterou projedete i s nejlevnějším městským kočárem na trhu. My ale nejsme žádný bábovky a chceme pořádnej adrenalin! Takže přesně v polovině cesty, tedy kolem čtvrtého kilometru, uhnete z asfaltky doprava na sever na zelenou Stezku Českem Příhraniční hornická NS. Pokud míjíte starou hájovnu, jste moc daleko a půjdete nudnou trasu kterou chodí německé zájezdy. Zhruba za půl kilometru dojedete na Přední Cínovec, otevře se před vámi krásná louka, taková typická krušnohorská. Pak vyrážíte vpravo po červené Hřebenovce E3. Tahle cesta už je trošičku vostřejší. Já tam byla na podzim, takže o bahno a louže nebyla nouze, zato jsem si ale užila zlatý koruny stromů. A taky velký kameny, spoustu kamenů. Místama jsem to chtěla otočit, že tohle fakt nedáme, ale zvládli jsme to. Kritickej byl hlavně začátek červený, poslední kilometry už byly na pohodu a dojezd je po tý stejný asfaltce, kterou jsme šli na začátku. Ještě předtím ale budete míjet další altánek, kde můžete posvačit u smrčků.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu! To je vše. Upřímně, v okolí se dá vymyslet spoustu dalších zábavných tras, takže se můžete ubytovat v nedalekém hotelu u lanovky. Jo to jsem nezmínila, že sem vede lanovka? Tak o ní si nechte zdát, protože to je v podstatě taková zahradní lavička 30 metrů nad zemí a to je jen pro sebevrahy. Oficiálně teda psy přepravují (nezapomeňte náhubek!), ale já bych do toho teda nešla. Navíc je to nejstarší provozovaná visutá lanovka v Čechách a v tomhle případě vážně neplatí, že co je starý, to je dobrý. Fajn, prokoukli jste mě, bojím se výšek. Adrenalin jenom po zemi! Navíc nikde není zmínka o přepravě kočárku a ten přece potřebujete na ty krutopřísný terény, co jsem vám vymyslela. Zážitek to bude ale asi pěknej, takže pokud je vaše dítě už větší a má kolotočářskou duši, tak jste právě našli jackpot. A jen tak mimochodem, ta lanovka má náčelníka. Náčelníka! Geniální.

Ještě bych chtěla zmínit, že kromě hotelu je nahoře i restaurace. Ta teda nemá moc dobrý hodnocení, ale pokud vám svačinu v nestřeženém okamžiku sežere pes, tak česnečkou nepohrdnete. Navíc ho pak můžete za trest poslat na tu lanovku.

Tak teď už je to vážně všechno. Moje horské choutky byly částečně ukojeny. Pak jsem se vydala ještě na jeden výlet bez chorého manžela, ale o tom zas příště.

Tlapku na to a cestám zdar!