Výlet do Tiché Šárky aneb kdyby comfort food byla procházka

Hledáte malebný les s potůčkem a mýtinkami, kde budete moct celou trasu projet kočárkem, ani se u toho nezapotíte a navíc nevytáhnete paty z Prahy? Tahle procházka v Tiché Šárce bude to pravé ořechové.

Když jsem pracovala na Floře, chodívali jsme si pro obědy buď do kavárny pro 1,5 polévky a rohlík (tipujete správně, že jsme tam byli známá firma) nebo do takové tradiční české jídelny. Na první dobrou to vypadalo jako návrat do časů, kdy mi na základce kuchařka s chlupatým podpažím kydla UHO na talíř, ale vlastně se jednalo o poctivou a hlavně moc dobrou kuchyni, kam se člověk rád vrací. No a jedna moje kolegyně s oblibou říkala, že to je takový její “comfort food”. Kdyby totiž tahle procházka byla jídlo, bylo by to přesně takový comfort food. Toliko k úvodu o traumatech ze školní jídelny a jdeme na tu procházku.

My sem jezdíme autem, parkujeme u pomníku Rudé armády v zatáčce ulice Horoměřická. Je tam trochu špatně vidět, tak buďte opatrný. Je tu místo tak na 4 auta a docela se to plní, takže kdo dřív přijde, znáte to. Parkovat se dá ale i přímo v Jenerálce a na naší trasu se napojíte po červený trase podél zámku. Sem se dá taky dojet autobusem. Tenhle výlet je extrémně jednoduchej, dneska žádný složitý popisy tras nebudou. Prostě vyjděte po asfaltce a jděte přímo za nosem. Cestou dolů z kopečka máte po pravé straně skálu - chráněnou přírodní památku Jenerálka. A v jejím úpatí je do skály vysekaná taková záhadně vypadající jeskyně. Jenže ona to jeskyně vůbec není, je to stará průzkumná štola. V 19. století se totiž v Šárce spekulovalo o tom, že by skály mohly ukrývat ložiska železné rudy, tak sem poslali horníky. Ti vyrazili krátkou chodbu, zjistili, že rudy je tu žalostně málo, a projekt okamžitě zabalili. Štola tu zůstala jako pomníček pražské horečky, která zhasla dřív, než pořádně vzplanula. Dnes v ní občas přespávají netopýři, takže aspoň někomu je k užitku.

Pokračujte dál za nosem a dojdete na zpevněnou cestu lesem. Po chvíli přejdete lávku přes potok. Tady je místo, kde se můžete pohodlně osvěžit se svým psem a házet mu klacíky do vody. Taky je tady moje nejoblíbenější část procházky, taková malebná loučka. A pokračujete dál za nosem dokud vás to nepřestane bavit. My většinou chodíme až k takovýmu kamennýmu mostu a ještě kousek za něj, pak už je ale cesta z velkejch kostek a špatně se tam jede. Bez kočárku jsme zpátky chodili horem po červený a kochali se výhledy. Tenhle čas zase někdy přijde, ale teď musíme být kolama pevně na zemi, takže jdeme zpátky stejnou cestou.

Jezdíme sem, když se nám nechce nic hrotit, trávit spoustu času v autě, jen si chceme užít nedělní chill doma a na chvíli vypadnout do přírody. Psa odepnout z vodítka hned u auta a nechat ho celou cestu na volno, protože tu není ani zvěř. Kromě jiných psů samozřejmě, pořád jsme ve městě. Abych to zase nemalovala jen růžově, potkáte tu dost cyklistů, tak je třeba mít to v paměti. V létě je to tady vyloženě geniální. Většinu času jdete totiž údolím ve stínu, navíc jsem nezažila, že by tady někdy vyschnul potok, takže chladíte a napájíte psa celou cestu. Naopak když po zimě vykouknou první paprsky, máme lepší tipy na procházky, ale o tom zas jindy.

A ještě jeden bonus pro ty, co tu vyrůstali na Štorchovi. Když stojíte na Jenerálce, stojíte na místě kde se odehrává část Lovců mamutů. V prostorech bývalé Baráčkovy cihelny se totiž v 19. a 20. století našlo jedno z největších paleolitických sídlišť v Česku. Tisíce kamenných nástrojů a kostí pravěkých zvířat. Takže před desítkami tisíc let to tady u potoka žilo úplně stejně jako dnes — jen místo turistů s kočárky se tu proháněli lidi v kožešinách. Věčný koloběh.

Dnes to bylo krátké, snadné, ale efektní. Hodně muziky za málo peněz. Třeba si příště dáme víc do těla.

Cestám zdar a tlapku na to!